Únor 2012

Tak se pomalu loučím...

27. února 2012 v 21:23 | Shikiten norský troll |  Samomluva
Jashine.
Tohle už nikdy, NIKDY, nechci zažít.
Několik málo hodin před odjezdem jsem zjistila, že nevím kde mám lyžáky a půl hodiny jsme je nemohli najít. Naštěstí se to po pár dost nepříjemnejch chvilkách tátovi povedlo.
Díky bohu.
Tenhle pocit nesnáším. Fakt si neumím představit, co by se stalo kdybych je neměla... Fuj. Kdyby byly u babičky, ještě by se tam, naštěstí, stihlo dojet...

Teď už mám konečně skoro všechno sbalený.
Ještě ty písničky.
A nemám nabiječku na mp3ku... takže to bude v hajzlu, jestli se vybije... I když... má mojí důvěru, vydrží dost.
Radši ještě prověřím mobil. Pro jistotu...


Jo, už to na mě zase leze.
Jedna z písniček, který jsem si stáhla, abych v busu "vzpomínala"...
Ten pocit, kdy jsem na tuhle písničku jediná znala kroky a tancovala při "diskotéce" na Naruto táboře. Hlavně ten refrén. To bylo bezkonkurenčí. Nejde vyjádřit jak šťastná jsem v ten okamžik byla. Mezi svejma...
Paradoxně tancování a diskotéky obecně nesnáším, ale tohle... bylo prostě něco jinýho. Hráli tam všechny možný anime písničky, hlavně z Naruta, a pak taky celkem dobrý rockovky... Nebyla to ta trapná "diskárna" s omýlanejma disco sračkama... Nezapomenutelný.
Jsem šťastná že jsem to mohla prožít a užít si skvělejch 14 dní se super lidma a hlavně s Lucy, Terkou, a Lalou. I Rav byla fajn.
Chtěla bych to vrátit.
Kdyby letos NT byl, udělala bych cokoliv abych se tam ještě jednou mohla dostat. Letos to jde totiž naposled...


No, výborně. Zase sentimentální sračky. Ale prostě mi tohle pomáhá. Tak si toho nevšímejte...

Já se loučím, a snad se za týden zase úspěšně ve zdraví ozvu!
Prašivce zdar!

Jsem takovej rebel... Zase.

27. února 2012 v 18:22 | Shikiten norský troll |  Něco jako deník...
Já zachránil svět, teď jedu na sever,
k Treyovi do hor, ten má snowboard,
plnou nádrž a slunce nad hlavou!
Joo, zpátky ke strojům...

Ví někdo (ještě vůbec) co tohle je? Reyův song xD Ti, co se koukali na Krále Šamanů na Jetixu si musí aspoň zavzpomínat xD Je to myslímv posledním dílu.
Já z tý písničky byla vždycky úplně mrtvá :D
Ach, zase staré dobé časy.
A teď, světe div se, jsem to nevyhledávala já! xD
Můj drahý otec si tu pouští videa... no... domácí. Jak se tomu asi říká. A já je ze srdce nenávidím. Většinu. Protože... Některý věci, při kterejch mě zvěčnili... na ty fakt pyšná VŮBEC nejsem... spíš se stydím...
No, ale tohle je jedna z mála věcí, u který jsem ráda, že se to "zaznamenalo". Jezdím tam na bobech a lopatě z kopce po sněhu a zpívám si tenhle song na celé kolo! xD

Ale to jsem zase odbočila.. xD


Fakt Hidanova inteligence tohle.
Třídní je prej nasraná, že jsme ( ? nevím, jestli jenom já nebo i ostatní, co jedou na lyžák) hákly dnešní den. Budu teď mluvit o sobě, nevím jak ostatní. Protože odjíždíme až dneska o půlnoci, takže bysme tam ještě na dnešní vyučování měli trčet, bez nějakýho ulejvání...
Ale tak jasně, to se všem lehce řekne. Ono se to totiž hrozně vyplatí, utrácet kilo kvůli jednomu dni a vstávat ve 4 ráno, abych byla zejtra ještě víc na mrtvici, až půjdeme po bezesné noci strávené v autobuse rovnou na sjezdovku :DD Tak žejo, už vidím jak jí by se děsně chtělo :,D
Kdybych odjížděla z intru jako většina, tak držim hubu a jdu tam, nic proti. Ale já tu budu čekat ve svým městě, tak se to snad kvůli pár hodinám nezblázní ne?
Achjo... Nou koment xD


Jo. Teď momentálně dodělávám poslední přípravy. Půjdu si asi všechno zabalit, dopřebrat si mobil a mp3ku, dopřetahovat všechny nové písničky a pokud mi zbyde čas, tak půjdu hrát NA. Yahoooo...
Stejně ale nevím jak to tam dám xD Budu určitě na pokoji s někým otravným, a já bych zrovna chtěla mít klid, po tom, co se pokaždý vrátíme... Budu unavená. Přemýšlím, co ještě bych si měla vzít, abych se tam nějak zabavila...
A snad se mi nerozbijou sluchátka, to bych asi nepřežila x,D Ne, vážně...! T 7 T

Melancholic fucker

27. února 2012 v 0:16 | Shikiten norský troll |  Samomluva

Jsem děsnej melancholickej sentimentální sráč.


Ale já si nemůžu pomoct.
Prostě nedokážu nemyslet, nevzpomínat na minulost.
Co všechno skvělýho jsem prožila, jak to bylo krásný...
A že už většina není.
To mě mrzí nejvíc.
Vím, že tak trošku jde přestat takhle přemýšlet, jenomže občas... někdy prostě nechci a nebo si mě to prostě nachází samo. Něco otevřu, a hned se to vyvalí... Hromada vzpomínek. Ze všech stran. Ať udělám nebo se podívám kamkoliv, pořád mě to pronásleduje.
Tohle fakt tak bolí...

Hlavně mám teď momentálně furt potřebu se vracet k Narutovi.
Jo, smějte se, who cares.
K tomuhle mám hodně co říct, ale fakt se mi teď nechce. Je toho hodně...
Jen vím, že tohle anime a mangu budu mít pořád ráda. Že to má kousek v mým srdci, mám na to hromadu vzpomínek a z části jsem na tom vyrostla, a pořád ještě rostu...
Jo, už to aktivně nesleduju. Poslední dobou to jde do kopru a mě to nebaví.
Ale to nevadí. Protože já hledám starý věci, který jsem dřív měla ráda, a oprašuju ty vzpomínky na nich.
Všechny ty pocity.
Ani nejde popsat, kolik všemožných kravin jsem prožila. Nenajdu slovo, který by jednoduše vyjádřilo, jak krásný to bylo.

Achjo. Zním jak děcko.

Ale co. Já jsem děcko!!

Je mi to jedno...
Klidně se vysmějte.

Tohle prostě nejde popsat.

Nevím jak.
Nevím jak na minulost přestat myslet.
Hrozně to všechno pomyšlení bolí, ale na druhou stranu je to hezký... Vrací se to, a konečně aspoň něco cítím.
Poslední dobou... Jsem prostě nějaká vyžvejklá a potřebuju prostě něco... cokoliv.

Chci to vrátit.


I když vím že to nejde a že je tohle k ničemu.

Nejhorší je že zase scházim z cesty.
Sakra.

Já prostě nesmím. Klidně se přitom budu ničit vzpomínkama, ale z tý cesty prostě nesmím vybočit.


Čím jsem starší, tím víc mi to dětství chybí.
Co asi budu dělat za 10 let?
Pověsim se?



Proti vzpomínkám jsem asi prostě bezbranná.

Už vím v čem je problém.

25. února 2012 v 21:23 | Shikiten norský troll |  Samomluva
Počítač a televize.
To první přednostně.

Ničí mi to život.



Ne doslova. Ale... když to tak pozoruju, bez něj by to i možná svý způsobem bylo lepší... Ve spoustě věcech.
Televize zase ničí mojí sestru.


Nevím jestli to má hlavní a jediný podíl na všech těhle sračkách, které mě omezují v tom něco dělat. Asi ne... Ale určitě se to na tom podepisuje sakra dost. Aspoň já to tak cítím...
Už si to totiž fakt jinak vysvětlit nedokážu.
Je to jako forma deprese nebo co...?


Snažím se to všechno nějak omezit.
Televizi jsem odvhrla nadobro. To problém nebyl, bez ní se obejdu naprosto v pohodě.
Ale počítač...
Snažím se, a na jednu stranu mě to na něm už taky moc nebaví.
Jenže... Pořád to není ono.
Pořád to moc nejde.


Vite jako kdo se často cítím?
Jako "zbytečný člověk".
Ten z ruský literatury.
Ne doslova a ne ve všem. Ale prostě se cítím jistým způsobem zbytečná a pořád nemůžu najít něco, čím naplnit svůj život.


A ne. Nemám pseudodepku nebo blbou náladu nebo něco podobnýho.
Jenom tak přemýšlím...


Mám v hlavě pořád bordel.

A nezdá se, že by se to mělo v dohledné době nějak urovnat...

Nesnášim

24. února 2012 v 20:55 | Shikiten norský troll |  Samomluva

Tyhle divný pocity nesnáším.

Nedokážu je totiž vyjádřit. Takže to pak vyzním hrozně hloupě...

Cítím se divně, ale prakticky není jediný důvod. Nic se nestalo. Dnešek je svým způsobem divnej, ale vážně se nic ani
neudálo.
Achjo.
Mám takový ty zvláštní smíšený pocity který vůbec nemaj proč bejt... Chápete to? To je právě ono, nedokážu to popsat,
nejde to... Možná ani nejsou a já si je jenom namlouvám, ale proč se sakra chovám tak... podrážděně? Prostě všelijak. Sarkasticky. Kurva občas mám takovou chuť tak pořád mluvit, a je to tak super. I když je to zlý, hnusný, kousavý, ale já se prostě neumím udržet. I když vím, že to ostatním třeba ubližuje nebo tak, ale v tu chvíli je to uvnitř mě tak nepopsatelně psycho, že není jiná možnost.. Chci už se těch divnejch věcí uvnitř prostě co nejrychlejc zbavit. Abych měla zase tu starou normální klidnou náladu. Ne tenhle stupidní myšmaš. Je to jako když jsem v tu chvíli uvnitř úplně bezbranná, nejkřehčí jak jen to jde, ale nastoupí můj krunýř, a to v plné kráse, který je jinde tak napůl stranou... Ale proč ne. Jsem rak a mám na to právo, vlastně je to dost výstižné. Ale stejně to pořád nemá logiku... Proč se tak prostě cítím bezdůvodně.

ASDFGHJKL.

Tohle prostě nedokážu napsat. Kašlu na to.


A taky nechápu toho ichtyla. Potkat po několika měsících bývalého spolužáka ze základky. To je fakt pocit... On se tak změnil kurva... A já ani nevím co to řeším, ale moje vnímavost je prostě extrémně vysoká a to i na sebemenší hovadiny.
On mi neřek Nemo.
Po tolika letech. Já to nechápu. Ani nechápu proč jsem si toho hned všimla. Proč mě to hned tak popíchlo. Skoro vytočilo. Skoro bych řekla zklamalo... Bylo to prostě takový... Okamžitý. Pichlavý. Divný. Paradox. Nezvyk. Já nevím. Prostě mě nenapadá výraz který by to popsal.
A to jsem tu přezdívku vždycky tak nesnášela... Teď je mi je naopak paradoxně divný, že na mě zavolal celým jménem. Což mimochodem nesnáším ještě víc...


Ale co je tohle vůbec za článek. Nemám vůbec na psaní náladu, nemám co psát a přitom už jsem vypsala několik odstavců naprostých hovadin. Chci sakra umět vypisovat svoje pocity, ale nějak na úrovni, srozumitělně...
Jenom si přeju si od toho všeho ulevit. Zbavit se těhle sraček. Pomoct.

Tahle nálada je prostě k ničemu.

A o dnešní hodině zpěvu ani nemluvě. Supl místo mojí učitelky byl fakt trošku děsivej. Mluvil o spoustě věcech kterým ani za mák nerozumím, ale dělala jsem že jo. Písklavý hlas a divný oči. Ugh... Nesnáším učitele chlapy. Vždycky z nich mám blbej pocit.


Co se mnou je?

Blááááá.

A mám svoje soukromý výročí.
Je to rok co jsem se oficiálně a vážně zabouchla do Prusyslava. Další ichtyl na seznamu. Ale stejně je sexy. Aspoň ten z Projektu SUPŠ Prašivka. Toho pořád miluju. A je mi fuk že jsem máklá.


NO.A.CO.



Ta Naruto-Arena mě sere. Dementní mise.
Miluju svoje starosti.



Ale už je mi líp...

Nevím, stačí?

22. února 2012 v 18:21 | Shikiten norský troll |  Něco jako deník...
Zase mě nic supervtipného na název nenapadá. Ale vám je to asi stejně fuk, protože tohle nikdo nečte, takže co...

Dneska trenér odpískal fotbal. ASDFGHJKL. Jiný slova na to nemám.
Čekají mě 3 týdny bez fotbalu. Tohle moje úchylná dušička i tělo nevydrží. Sice si to nepatrně vynahradím lyžákem, který se chystám absolvovat příští týden, ale i tak... Miluju lyžování ale není to pořád ono. Kopnutí do míče je nenahraditelné a ten pocit nepřekonatelný. Bwá.
Úchyl.


Zbytek dnešního dne bude asi ve znamení.... hmmm, přemýšlím o nicnedělání a flákání se, ale asi dneska nemám nárok a jelikož mám příznivé podmínky, pustím se možná výjimečně do učení. Abeceda na písmo a přepsat si poznámky o foťácích. Uff.... Snad bude i trochu čas na NA. Jako každou středu odjela moje spolubydlící domu, takže mám préééé. Hah. Není nad soukromí. Sice nemám ráda samotu až tak moc, ale když nad tím tak přemýšlím... takhle by mi to vůbec nevadilo. Mít pro sebe pokoj a vědět, že vedle jsou holky. Mít prostě svoje intimčo... Abych nikoho nerušila a on mě. Jednoduchý. Nehledě na to, jak mě štve celodenní maraton těch připitomělých amerických hovadin... Proč.si.to.nepouští.do.sluchátek? ._. To je někdo fakt tak neemaptickej že ho to nenapadne? Je fakt že jí to můžu narovinu říct, ale... Co na tom. Nejspíš jsem to asi jenom já, kdo je moc přecitlivělej a až příliš se vciťuje do druhých... Tohle je fakt jedna z věcí, co jsou víceméně k ničemu, pokud se chcete nějak pohnout dopředu.


Já se fakt na ten deník nedokopu... Grrr. Štve mě to. Ale pochopte, je to děsně pomalé. Psát v počítači je prostě svižné a víc mě baví, k tomu je bez škrtanců a můžu to kdykoliv poupravit. Jenomže blog je prostě blog a některý věci prásknout nejdou. Nevím jestli má cenu si psát deník jenom do počítače, ve wordu... Fakt dilema.


Ve škole taky trochu plavu, no... Ale je fajn, že Kokš dneska skoro vůbec nesral!!!! Fakt musí dostat první cenu! Tohle je prostě co říct....
Ale stejně je to ichtyl.
Poslední dobou dostávám dost blbý známky. A to se vyloženě neflákám... Nevím jak je to možný. Asi to podceňuju nebo co...



O ničem článek. Bla bla... Ale mám takové celkem psací období... Klidně bych i něco napsala. Jenže nápad, námět... Zase něco chybí. Pokaždý! Vzmůžu se jenom na ubohý deníčkový výžblepty.
No co, pořád mám NA.
Jdu pařiiiit!!

Sakraa... Proč já vždycky promrhám něčí narozeniny o pár dnů?

20. února 2012 v 21:04 | Shikiten norský troll |  Samomluva
(měla bych si na to pořídit spešl kalendář a všechno si tam napsat)

Před dvěma dny měl narozky Sui :3 Tak všechno nej zubáči >w<



Jinak zase, jako obvykle, sedím na intru.
Spolubydlící si tu neustále pouští ty americký zhovadilý sitcomy, Sex ve městě a podobný blbiny... Vážně zábava ty kecy poslouchat.
Ta druhá, z vedlejší buňky pokoje, je zase otravná trochu jinak. Nevím, ono to asi ani tak působit nemá, ale na mě prostě jo, nevím proč. Když jsem tu s ní v neděli sama, ozívají se z jejího pokoje podivné, neidentifikovatelné zvuky - teď myslím styl hudby, který poslouchá, vážně nedokážu popsat kam by se to asi zařadilo. Po večerce se půl hodiny sprchuje, což proslýchá do mojeho pokoje, takže sweet dreams... A spoustu jiných, podivných věcí, které nějak nepobírám a svým způsobem mě provokují, fakt si to neumím vysvětlit. Je asi sama o sobě trochu netolerantní a neempatická, ale nejspíš si to ani neuvědomuje...
Z těch seriálů a "písniček" v nich se asi jednou pobleju. Kdyby si to aspoň dala do sluchátek... Další empatický tvor.

No jo, mám to děsně těžký....
Jsem děsnej chudák.


Ale ne, teď vážně. Můj život je tak nějak pořád stejný. Až na některé ty výkyvy, například ze strany arogantních učitelů a podobně. Proč nám nezpříjemnit den, že?
Baba češtinářka si dneska svoje móresy naštěstí ušetřila. Sice mi tím testem nemusela tak mrsknout o lavici, a za tři jsem taky dvakrát ráda nebyla, ale fajn... Může to bejt horší.
Na její otázku jsem taky, díky bohu, znala odpověď, a jen tak, zkoušíc, jestli to vážně, opravdu nejde, jsem se svoje koutky pokusila zkřivit do nepatrného křečovytého úsměvu. No, ono se to tak snad ani nezvat nedá. Jednoduše to vážně nešlo.
Takže to prostě nechám být.
Ale trojka z češtiny by byl fakt trapas. Lépe řečeno by mě to hodně naštvalo a mrzelo, protože četina sama o sobě mě hrozně baví a mám jí ráda. Vlastně bych se v ní chtěla hodně zlepšit, ale s touhle profesorkou... To prostě moc nejde. Nejde popsat její chování. Museli byste si to zažít na vlastní kůži. A není to nic příjemnýho... Celou hodinu i předmět vám zkazí. Proč zrovna čeština?


Zase se mi nechce psát do deníku. Možná proto, že už píšu sem, a víc se vypisovat nepotřebuju. Ale spíš je to proto, že mám minimum času, ještě spoustu věcí na práci (třeba hrát NA, heh) a psát ručně trvá děsně dlouho... Potřebovala bych prostě tak na půl hodiny zastavit čas, abych to mohla napsat...
Ale dobře. Možná bych tam měla psát jenom závažnější a zlomovější věci, víte co myslím ne? Žádné každodenní voloviny, ale spíš věci, na které bude pak hezké vzpomínat.
Já ani nevím...

Proč sakra nevím co vlastně chci??!

Tohle je fakt můj velkej problém...


Achjo... a nemám teď vůbec chuť ani náladu dělat cokoliv jiného než hrát Naruto Arenu... Sakra, já se k tomu neměla vracet xD kdyby mi to aspoň šlo, ale i když je to logická hra a ty mi více méně jdou, je to taky celkem dost o náhodě, a ta mi zase tolik nepřeje...
Konečně můžu dělat mise na Hokage, ale vyhrát 8x za sebou se Sanninama?? Vypadá to celkem lehce, ale dát je spolu do týmu fakt není tak skvělé jak se může zdát. Nechodí jim chakra...
No, a mise za sebou tu na intráku nemůžu hrát, protože tu vypadává internet a celé mi to kazí. Pff... Jdu dělat mise kde nejsou hry za sebou.



Zase problémy.
No nic.

Ještě něco pěkného nakonec.
Včera jsem dostala zase fotící záchvat a trošku zvěčňovala naše kočky. Úplně je miluju <3 Takže malá ochutnávka, ještě nejspíš něco dám na tumblr n_n


Tak zase trochu aktuálně

18. února 2012 v 17:53 | Shikiten norský troll |  Něco jako deník...

Žádné výlevy, jen pár momentálních fakt.

Tak asi začnu tím, že měl Billie Joe včera narozeniny... Všechno nej ty "už starej kozle", jak tě včera nazvala moje mamka :D Podle mě jsi pořád sexy owo

Dál úspěšně hraju tu Naruto-arenu.
Teda, jak se to vezme xD Za těch pár dní se mi už otevřelo celkem dost postav, ale teď to teprv začne bejt makačka. Nesnáším hrát několikrát za sebou bez prohry, víc jak 4x už je prostě moc .__. A pak taky vyhledávat postavu, proti které musíte vyhrát... To je zlo na několik týdnů...
Ale nevadí. Je to legrace xD

S Lil mimochodem, když už je o tom řeč, vymýšlíme Prašivka-arénu xD Největší hovadina ale je to hrozná sranda :D Škoda, že se asi nikdy nenaučíme tak dobře programovat, abysme to třeba jednou uvedli opravdu do provozu. Hrála bych to pořád xD
Zajímalo by mě, jestli by někdo jiný než my dvě Prašivku pochopil. Je to totiž tak moc soukromý a specifický humor, že mám obavy, že to nikdo nemůže a nedokáže pochopit. Sice vím, kolik už se "proslavilo" kravin, a fakt velkejch... Ale tohle je něco jako "parodie" naší školy. To prostě musíte vidět jak to tam chodí, abyste pochopili ty vtipy xD a možná ani tak by to někdo od nás nepochopil... No, i tak by mi nevadilo kdyby to zůstalo jenom mezi náma n_n Možná by to bylo i, v rámci možností, lepší.
Kdo ví...
Prašivka je prostě Prašivka.


Občas jsem se taky zmiňovala o tom, že asi zase přestěhuju blog, nebo něco v tom smyslu... Asi na to kašlu. Já vlastně ani nevím co chci... Asi se honím po nějaké "dokonalostí", která mě naplní a budu s tím maximálně spokojená... Jenomže já všechno stejně zase časem budu mít potřebu změnit xD Se mnou je to tak těžký... Jsem tak proměnlivá a to mě sere. Nevím jak to se mnou lidi můžou vydržet. Pak to vypadá že jsem přelétavá mrcha, ale já jsem prostě moc roztikaná a rozervaná než abych mohla bejt v klidu, i když po něm často toužím... Ale taky ne moc a dlouho. Jakoukoliv akci, vytržení ze stereotypu, uvítám!
Prostě to tu asi hodně překopu.
Stálí návštěvníci (což jsou asi 2, možná 3 lidé xD) stejně čtou jenom nové věci a ty staré znají, a ti noví, pokud budou opravdu chtít, si to najdou. Jednoduché...
I tak se tu ale možná nikdo nevyzná xD Pravděpodobně zruším rubriky. Nedokážu články zařadit do jediné kategorie... Vždycky patří aspoň do dvou najednou.

Taky jsem si zase začala psát deník. Aspoň se o to snažím, i když to určitě zase dodpadne tak, že za pár dní - když budu mít štěstí tak týdnů - s tím seknu. Jako už nesčetněkrát...
Ale já fakt musím.
Pro svoje dobro.
Kvůli budoucnosti.
Nemám takové hloupé důvody jako malý holky, co si píšou svůj ufňukanej růžovej deníček...
Ne, fakt ne.
Bude to asi něco jako pobočka blogu. Jenom naprosto soukromá. Můžu tam psát intimější věci, ale zase to má ohromnou spoustu jiných nevýhod. Nehledě na to, že je to pomalé...
No, blog zase může ze dne na den kompletně zmizet. Nemám to nějak zálohovaný, a deník je prostě hmatatelnej, blog je... Imaginární? Nebo tak něco...
Měla bych si ho jednou vytisknout, heh xD Schovávat si svoje žvásty...


Zase jsem zbytek zapoměla. Ostatně jako vždycky. To se vám taky stává, že jo?? Před napsáním toho máte mraky, dokonce krásně zkomponované, ale jakmile otevřete administraci... vokno.
Shiting.


Měla bych konečně udělat ty otravný úkoly... Už se snažím dokopat celej den, ale furt nic. Pf... Je toho tolik. Hlavně dvě kresby podle živýho modelu ._.

No co. Ať už to mám z krku a můžu jít hrát <3 A nebo aspoň nepatrně šáhnout na Prašivku...

Tak asi seru ostatní a sama o tom ani nevím... Legrace. Dokud mi to, pro mě naprosto bezdůvodně, nevpálí do ksichtu.

16. února 2012 v 18:06 | Shikiten norský troll |  Něco jako deník...
" Mohla bych se zeptat, jestli by ta četba ještě šla změnit?"
" To teda nevím..."
"..."
" Víš, dneska už s tebou taky nechci mluvit."
"To nevadí."
Tak jindy no...
Pizdo.



Tak jo. Vesmír mi asi zase něco vrací, a já nemám vůbec páru co.

Ubližuju někomu?
Dělám něco hnusnýho?
Ne.

No, takže to musí bejt asi odplata za něco co jsem udělala dřív. V jinym životě. To je fakt povzbudivý.
A asi si touhle situací musím projít, abych něco pochopila nebo co.

Ale je fajn, jak se proti mě asi všechno spiklo.

Ne, necítím se ublížená a vím že nejste zvědavý na moje "fňukání", jen tak konstatuju, když tak zhodnocuju dění kolem mě.


Zasedl si na mě další profesor. "Profesorka".
Děsná čůza.

Nechápu, proč to těm lidem dělá tak dobře. Vypočítavost, ponížení ostatních. To je ten pocit fakt tak dobrej že jim to za to stojí? To nemají ani malinkatý výčitky svědomí?
Mě je to u prdele. Když maj se sebou nějakej problém a kompenzujou si to na ostatních, tak jsou to prostě kreténi a hlupáci, co si neumí svoje problémy vyřešit jinak a normálně.

Já bych to i chápala. Kdybych jim něco dělala. Úmyslně je provokovala, neposlouchala, dělala si co chci a nepracovala. Takovejch je tam spousta, ale jejich chování je asi v pořádku...
Ale dobře, když někoho seru tím, že se na něj "nesměju" a neodpovím na otázku, kterou nevím, a vyloží si to tak že s ním nemluvím, tak je to fakt asi čurák.

Jsem upřímnej člověk.

Nemám potřebu se na někoho falešně smát jenom kvůli tomu, abych si u něj šplhla, i když je mi hrubě nesympatickej a jeho rádoby milý chovaní mě znechucuje.
Takováhle přetvářka je hrozný svinstvo.
Ale bohužel existujou lidi, který se jenom kvůli úspěchu a proto, aby se dostali "vejš", úplně popřou.

No, ale jelikož jsem asi "hloupá", v některých směrech, dělám tohle všechno blbě - jak mi tvrdí matka.
Já jsem asi prostě úplně blbá, ale nedokážu to. To bych prostě úplně popřela to svoje. Svý zásady. Zklamala a porazila bych pak hlavně sebe.

Jenomže se budu muset, zase jako kráva, "podrobit". To je tak odporný slovo až se mi chce blejt...
Jenom kvůli tomu, abych "neměla ještě větší problémy". A rodičům.
Haha.


Ale zbytečně se tu nebud rozčilovat a namáhat ve vysvětlení takovýhle píčoviny.
Stejně by jí to udělalo ještě větší radost, kdyby viděla že totakhle řešim a "jak mě to sere".

Nesere.

Jen se nemůžu přestat divit.
Jaký druhy lidský povahy můžou existovat.
Jak můžou existovat takový svině, co na vykořisťovaní ostatníchstavějí svojí radost.
Já to prostě nedokážu nějak pojmout. Pochopit. Vstřebat.

Jak je tahle planeta posraná.


Ale ne, že by tu ještě nebylo pár hezkejch věcí, pro který by stálo za to se snažit jít dál přes všechny tyhle sračky...
Stejně bych si nijak nepomohla. Sebevražda by to nevyřešila. Jenom bych od toho utekla a oddálila, nic víc.
Ne že bych o ní přemýšlela. To jen tak na okraj.

Naserte si, idioti, jste mi u prdele, já tohle hodlám zvládnou a žádný pičusové jako vy mi v tom nezabrání. Prolezu, klidně i když mi budete solit debilní známky kvůli tomu, že jste si na mě zasedli, strčte si to do píči, já prostě odmatuju ať se mi to budete snažit zkazit sebevíc.

Jsem stokrát lepší člověk než vy všichni dohromady.

Jo, tohle si troufnu říct.

I když vám tohle všechno asi dělá dobře a myslíte si, jak nejste skvělý a vtipný, tak to, že já aspoň nejsem taková píča jako vy, mi nikdy nevezmete.
Možná je to málo. Možná nic.
Ale pro mě to něco znamená.
Tenhle svět mě asi brzo zničí, když nebudu "hrát podle jejich přetvářkovejch pravidel". A asi mi ten pocit "čistoty" bude pak nahovno.
Ale vím, že se mi to snad jednou vrátí.
Jim se to jednou vrátí.

Škoda jenom, že to asi neuvidím...
Ulevilo by se mi a konečně by se mi potvrdilo, že nějaká ta vyšší spravedlnost přece jenom stoprocentně existuje.
Ale v rámci týhle planety ne.


Ani posranej internet nefachá. Taky se rozhod mi znepříjemnit život.
Jestli se tohle zveřejní tak to bude zázrak.




Je nakonec docela fajn citít někde v koutku svojeho srdce kousek rebela.
Proč jsem já jenom kurva k tomu ještě ale posranej pacifista...?

Go, Snow, GO!!!

15. února 2012 v 20:50 | Shikiten norský troll |  Něco jako deník...
Tak přeci jenom občas nějaká ta kapka spravedlnosti ukápne.

Zápas byl super.

Tak mě napadá, že na tomhle roce a číslech obzvlášť fakt něco bude.

2 a 5.
Čísla, která mi asi byla souzená.

Rok 2O12.
2+1+2=5
Dvě 2ky.



Už tady hraju 2 roky.
Číslo mojeho dresu je 2.
Dneska jsme daly 5 gólů.
Z toho 2 já.


To je prostě kouzelný.

Já nemám slov, jak dnešní zápas vyjádřit.
Jasně, chvilkama to byl děs a hrůza. Na začátku druhého poločasu jsme úplně zkameněly. Myslela jsem, že prasknu nedočkavostí. Trenér mě totiž nedal do základní sestavy. Z části se nedivím, nejsem jedna z těch úplně nejlepších. Ale teď jsem dostala příležitost, jak to změnit. Jak dokázat že taky něco zvládnu. A já to dokázala. Cítila jsem, že můžu bejt stejně dobrá. Předvedla jsem, že tahle moje cesta má smysl i přes všechny ty pády a nezdary a všechny ty chyby a blbosti, kterých jsem se dopustila a litovala. Jdu do toho, s plným srdcem.
Ta chvilka štěstí, když jsme končeně střídaly a já se těšila, až to rozhejbu. Že teď je ta šance. Ta chvíle. Cítila jsem to celým tělem.
Všechno to ve mě křičelo.
Teď! Teď! Teď!!

A vážně...

Ani ne minutu po střídání jsem to otočila. Tým se zase uklidnil a hrály jsme dobře.
Jsem fakt šťastná a konečně jsem udělala něco, za co jsem na sebe fakt hrdá. Pořád omílám, jak je to ubohé s mým sebevědomím, a ještě to bude trvat dlouho, než se trochu usměrním a nebudu věčně tak rozkolísaná. A proto tohle hned neznamená, že jsem hned ten nejasertivnější a nejvyrovnanější člověk.
Když si ještě vzpomenu, kolik skvělých šancí jsem promarnila... Jak mě to mrzelo.

Ale dneska se mi konečně potvrdilo, že to jde.
Vůle nevzdát se a bojovat.
Kopnout do toho, rozhejbat ten děs.
Ta touha a chuť něco změnit.


Nedokážu to popsat slovy. Takže to teď asi vyzní hloupě. Ale nevadí, pocity se nedají popsat, to si člověk prostě musí prožít. Jsme ráda, že mi vesmír dal tu možnost prožít tenhle okamžik.

Tohle mi ani ten zasranej Kokš nemůže zkazit. Ani za milion let.
Spíš se mi nálada stokrát zlepšila :D


Občas, když mám tyhle super světlý chvilky, si musím pustit tuhle písničku. Je to taková moje úchylka (tak jasně, myslím si jak jsem super nej úžasná xD), pomáhá to :D
Průšův song ;)


Just stop whining, kick some ass ball and don´t give a fuck! ;)


Fuck yourself you fucking fuck!

15. února 2012 v 16:53 | Shikiten norský troll |  Něco jako deník...

s úsměvem výsměchem
vaše "líná buřička"


Jenom malá zpráva pro našeho milovaného Kokše.


Možná že bych mohla i napsat aby chcípnul nebo tak něco, ale radši nebudu pokoušet vesmír...

Víte... život je nefér. Přesněji tenhle svět. Život na tomhle světě.
Ale věřím, že vesmír je spravedlivej.
Že se všechno vrací, vyrovnává, ale ne v rámci jednoho života, ale tak různě náhodně se to prolíná. Proto má někdo celej život nahovno a druhej naprosto skvělej. Ono se to totiž musí vyvážet. A ne jenom prostřednictvím jednoho života, ale postupně tím celým, v různých reinkarnacích.
Prostě si tímhle musím projít.
Všechno má prostě nějakej svůj důvod, proč se nám to děje a proč přes to musíme přejít, i když je to občas tak posraně nesmyslný a hloupý, že na to mezi náma memáme odpověď... Ale vesmír ví. (kdo-vi.cz/vesmir-vi)

A je prostě fakt, že tenhle svět je uspořádanej takhle. Takhle nefér.
Stejně se prostě musím smířit s tím, že nemůže bejt dobro bez zla. I když je to těžký...

Spravedlnosti se jednoduše na téhle planetě nedočkáte.
Je prostě nějak nastavená, to jenom lidi, a bohužel jich není moc, se jí snaží převytvořit na něco utopického a spravedlivého. A asi to ani nejde, každej všechno vidí jinak.
Všichni víme jak skončili některé pokusy o to, nevede to k ničemu dobrýmu...
Jediný spolehlivý pravidlo je prostě bojovat. Za svoje sny, hrdost... A tak. Za to čemu věříte. A za lidi, který vám za to stojej.

Je těžký když tu nespravedlnost vidíte kolem sebe a pociťujete ten hořkej pocit.

Nebudu zabýhat do detailů, ale jsem naprosto znechucená tím, co ten magor předvádí.
Fajn, já si na nic hrát nebudu, asi ten "školní řád" porušuju. Ale pardon, dělám ÚPLNĚ to samé co ostatní. Jenže toho si pan Kokšánek ještě neráčil všimnout...
Je jednoduchý se na někoho zaměřit a vidět jenom jeho. I když dělá prakticky to samé co ostatní, je lehký ho shodit.
No, já se blbě necítím, jeho plán mu nevyšel. Necítím se provinile. Dělám naprosto to samé jako zbytek třídy. Čekám, kdy bude vhodná příležitost mu to napálit do ksichtu. Protože si to evidentně bez toho asi nikdy neuvědomí. Jenom nepotřebuju mermomocí ještě větší problémy z toho, že ho provokuju, urážím a hádám se s ním...
Už tak se bojím, že neudělám maturitu, protože z předmětu co nás ten mamrd učí budem asi maturovat... Tak proč ne. A taky abych se tam vůbec doštrachala. Jeho zasedlost na mě je teď na historicky nejvyšší úrovni, takže mi vlastně jde jenom o to abych nepropadla, o nějakou dobrou známku už se prakticky snažit nemusím že...

Ale aspoň že se mě trochu zastaly.
Díky bohu za tuhle třídu. S jinou bych už asi zažívala ukamenovánjí zaživa, za ty hodiny bez internetu. Zajímalo by mě jestli si ostatní uvědomujou, že je to vlastně chyba nás všech, a ne jenom moje, jak se jim Kokš snaží namluvit. Samozřejmě že by bylo lehčí to celý hodit na mě, i když logicky to není pravda, ale je fajn, že takový svině ve třídě nemáme.

Život je milej.
A pořád věřím, že vesmír je fér.
I když ne v rozmezí jednoho života.


Za hodinu hrajem proti základce.
Nesmíme prohrát, to by bylo hodně chabý... Ale už jsme proti ní hrály tolikrát, myslím, že se to dneska povede.
Vydám ze sebe maximum a všem to natřu (xD no, zas tak sebevědomá vážně nejsem, ale musím si věřit...)

Taky jsem se po těch letech zase vrátila k Naruto-areně. V té hře, kde jsem jeden čas okupovala první 10 nejlepšéch hráčů světa. To byly časy... Bomba pocit.
Kdykoliv je možnost tak to hraju. Je fajn že mě něco zase baví, i když to taky není zrovna nejsmyslnější trávení času. Ale myslím že to není zase jedna z těch "hloupých her"... Logický věcičky jsou fajn.
Až získám všechny, nebo alespoň co nejvíc postav, budu se snažit vyšplhat zase co nejvejš.
Yahooo.


No jo. Jediný co mě poslední dobou vážně hodně štve je škola. Ne celkově, Prašivka je báječná, odreaguju se a tak... Ale spíš vysloveně ty hodiny počítačů.
A to mě to mělo bavit.
To je dost smutný...

Achjo... no fajn

11. února 2012 v 20:10 | Shikiten filozofem |  Samomluva
Ještě včera odpoledne jsem měla děsnou chuť psát.
O všem.
O kravinách, maličkostech, ale psát.
A dokonce mě napadaly i krásné slovní obraty... a tak.
Vždycky mi to jde tak krásně v hlavě, ale když to mám napsat... tak se to prostě vypaří. Asi znáte.
No jo.
Ještě mám před sebou dlouho cestu.

Ale já to zvládnu.



Už jsem na to totiž přišla.
Na všechno.


Bůh. Vesmír. Jashin. Loki.
Prostě je to fuk.
Nakonci je to pořád jedno a to samý.


Ne, nebojte, nepomátla jsem se.
Jenom to všechno, na co jsem v poslední době přišla, nejde napsat nijak stručně a pochopitelně. Musela bych se děsivě rozepsat a vlastně se bojím, že bych to ani nestihla. Život je na tohle moc krátkej. Alespoň ten jeden. Ten co teď žiju v tomhle těle. Jinak je, celkově, dlouhej naprosto přesně pro to, co máme pochopit. Vědění. Láska.
Jo sakra.
Ne, vážně jsem si nic nevzala.
Víte, jsem zrovna na úrovni kdy jsem dospěla k tomu, že prostě žádný svinstvo nepotřebuju, abych dosáhla určitýho stavu. Hlavně toho šťastnýho, radostnýho.
Možná jsem trochu Straight Edge, pokud to chce někdo říct takhle.

Je to ale smutný, že všechno to moje vědění nestihnu za tenhle život napsat a až umřu tak to zase zapomenu. Sice se to uloží do mýho podvědomí, který budu mít pořád a v jakémkoliv životě u sebe, ale bude to zase trvat děsně dlouho, než to dokážu dostat napovrch, do vědomí. Dokonce i za tenhle život se mi možná nepovede ani hrstka. Ale není to nemožné.
Duchovní věci jsou prostě bezva.
A já se tomu proto začnu víc věnovat a budu k tomu všemu blíž. Budu na tom pracovat.

Strašně bych chtěla umět probudit svoje podvědomí. Otevřít svoje poznatky a zážitky z minulejch životů zarytejch hluboko uvnitř, poučit se z nich do budoucna, posunout se zase o nějakej ten centimetr dopředu, na vyšší úroveň.

Když trochu odbočím, má to ale i mírné nevýhody. To, že jsem na tohle přišla v tomhle životě. Možná, že kdybych na to nepřišla, aspoň bych si nějakým způsobem fakt užívala života a toho, co vlastně všechno mám k dispozici a jaký mám štěstí, že jsem se v těhle podmínkách narodila.... Aspoň bych fakt "žila"( - jako většina mých vrstevníků, kteří jsou na jiné úrovni a tohle si zatim neuvědomujou, ale za to žijou, což je určitá jiná část cesty). Protože v tomhle momentálním životě a těle by to šlo, aspoň podle některejch "keců" co o sobě a o mojim "životním stylu" slýchávám, asi dobře.
Kdybych se snažila a chtěla. Kdybych žila jinak. Na jiný úrovni.
Ale nechci.
Už jsme jinde a tohle mě momentálně neláká.
Buď jsem si to už odžila dřív, nebo to teprv přijde.
Žádná cesta není stejná a nejde stejně za sebou.
Je to na přeskáčku.
Ale asi si to stejně dřív nebo pozdějc musíte odžít.

Na konci se potkáme všichni.


Končím se svým filozofováním.
Jen bych chtěla mít tolik odhodlání, a všechno tohle co mám v sobě, všechny myšlenky, vypsat. Tak abych s tim byla spokojená. Ale možná jsem prostě pořád jenom na nízký úrovni a potřebuju na to ještě nějakej ten čas. Škoda... Já bych to chtěla zvládnout už jako Shiki. Ale nestlihla bych to ani za tenhle život napsat, možná tak kdybych nedělala nic jinýho... Což nejde, a ani nechci.
Je ještě tolik snů, který bych si chtěla v tomhle životě splnit... Přístě už může bejt všechno jinak.
Vím, že to není nemožný. Že když budu fakt chtít tak se mi většina splní. Ale bohužel nevýhoda tohohle Shiki života je v jeho přecitlivělosti, roztikanosti a rozkolísanosti. To mě zase svým způsobem trochu brzdí. V mym duševním rozletu.

Ale hlavní je že už jsem zase dál.
A mám našlápnuto na dobrou cestu, i když je ještě trochu obestřená mlhou a takovejhlema sračkama, ale to se podá. Stačí trochu větru, kterej mě sice asi ještě nemálokrát trochu rozhodí a ne moc příjemně, ale všechny ty nepříznivý vichřice osudu mě ztvrdí a rozjasní mi tu cestu. To sakra potřebuju.



Klidně záviďte že tohle všechno dokážu bez hulení a chlastání a fetování, haha!



Škoda že tohle ještě neni všechno. Zdaleka.

Akční prašivci zamčení před bránou Prašivky - infiltrace 0.1

6. února 2012 v 13:17 | Shikiten prašivec |  Něco jako deník...
Kurva, co to jako je?
Kdo si tu co slibuje?
Od toho že zamknul tu
nám před ksichtem Prašivku.
Jó, posrali si to spíš,
my jsme v tomhle prostě víš...
Smůla - i když je nás dost,
máme vynalézavost.
Obejdem to, bude sranda,
jsme to ale akční banda!


Já vím, ze mě asi nikdy poeta nebude xD
Jenže když mě tak baví psát rádoby básničky, je to legrace, huh...

Bohužel opravdu neumím popisovat atmosféru a takové to kouzlo okamžiků tak, abych to čtenářů přiblížila co nejživěji, nejpřesvědčivěji a nejzábavněji a prostě tak, aby cítili co nejvěrohodnější zážitek, takže bude tohle celé asi působit dost zvláštně a kostrbatě, a všichni si tu pomyslí, co jsem to za individuum...
Ale co. Prostě to napíšu tak jak to cítím a jak nejlíp to umím.
(aneb jen takové "upozornění" na úvod)


Většinou jsou středy jedny z nejhroších školních dnů. Nudné, otravné a příšerně pasivní. Samozřejmě díky panu Kokšovi a 6 hodinách (téměř za sebou) compů strávených s ním. Může to vyznít skvěle, ale vážně... Po tom roce a půl už mám opravdu na vlastní kůži ozkoušené, že to VÁŽNĚ tak úžasné není, fakt ne... Hlavně kvůli všem hovadinám, co s Kokšem musíme vytvářet. Takže ani tu bolest vám nebudu schopna plně vyjádřit... To byste si museli prožít sami.
Compy jsou zlo!!

Ale teď už vážně k oné akční středě.
Všechno co se vlastně v daný okamžik, v průběhu jen několika minut, stalo, je jen taková malá pitomost a hloupost.
Ale víte, já už se nedivím, že jsem z toho byla tak na větvi. Možná že sama sebe ještě neznám tak perfektně, ale to, že "přeciťuju" i naprosté maličkosti, vím naprostě jistě, přesně, a odjakživa. Jsem s tím tak nějak smířená.
Ostatním to většinou přijde hloupé nebo alespoň strašně praštěné. Buď mám totiž záchvaty smíchu kvůli naprostým volovinám - a většinou právě dost nepodstatným, jednoduše maličkostem - jakože například něco spadne (já vážně nechápu co je na tom směšné ale vždycky se začnu děsně smát), anebo se mi hned hrnou slzy do očí kvůli detailům, které většina ostatních lidí ani nepostřehne, prostě to nevnímají...
Jsem přecitlivělé děcko.
Tohle jsou prostě extrémy, kterými já trpím, a i když by někdo řekl, že je to "dar", já říkám, že je to prokletí. Dvousečná zbraň.

A přesně taková maličkost, pitomost, mi "udělala den".
(anglicky bych řekla jednoduše "that moment made me day"...)
V tomhle je možná kousek toho "daru".

Jak už jsem zmiňovala, ony středy máme příšerný rozvrh - 4 hodiny v kuse sedíme u počítačů ( i když ten den byla velká výjimka - měli jsme 2 hodiny přednášku, chňuch) a kromě cesty na záchod se prakticky nezvedneme.
Až na velkou přestávku.
V tu dobu se skoro celá škola rozhodne vyjít z "bran" naší úžasné školy. Jak jinak než kvůli "hulícímu kroužku". Jen pár jedinců, mezi které mimochodem patřím i já, se tam vydá kvůli jídlu, do vedlejší pekárny. Mě to většinou stačí tak jednou týdně, podle toho, jestli mám nějaké zásoby z domova v tašce.
Tentokrát jsme s Lilly šly. A to bylo osudné, nemluvě o tom, že jsme si, díky bohu, hodily tašky do třídy... nevím totiž, jak bysme s nima následně šachovaly,heh...

Všechno vždycky probíhá bez problémů.
Nudně a stereotypně.
Před vchodem sice vždycky stepuje nějaký učitel, ale většina z nich nás nechává projít (spíš mé spolu(m)učence, my s Lilly máme celkem často smůlu, jak jinak...). I teď se to povedlo.
Ovšem... s výjimkou zpáteční cesty.
Nastala totiž "menší" komplikace.
A teď teprve začala legrace.

Mašírovaly jsme si to s Lilly ke dveřím - zpátky do školy - ale před nimi stála podezřele skupinka spolužáků, což se nestává - všichni většinou oxidují před pekařstvím, asi 20 metrů napravo od školy.
"Je zamčeno", ozvalo se sborově.
Pak jsme si mezi sebou vyměnili většinou pobavené pohledy a některé informace, například o tom, který učitel to asi byl a co bude dál, protože se nezdálo, že by nám chtěli otevřít. A za pár minut zvonilo...


Muka prašivce č.4738

4. února 2012 v 19:07 | Shikiten norský troll |  Něco jako deník...
(bohužel nevím svoje skutečné pořadové číslo v naší Prašivce, tak jsem si to vymyslela)

Bomba, bomba, bomba...
Víte jak jsem před pár dny napsala do takových těch "aktuálních" minikeců mezi záhlavým a články tu věc o bomba článku (ještě pořád to tam je)?
No... tak řekněme že mám ohledně toho dvě zprávy.
Jednu dobrou, jednu špatnou. Ou jé, jaké klišé...
Ta dobrá je, že už ho vážně konečně mám.
Ale trochu se to vymklo z rukou... to je ta špatná.

Myslela jsem si nejdřív, že to vůbec nezvládnu napsat.
Pak to vypadalo, že to nakonec půjde.
Jenomže... jsem to trošku přepíškla s rozsahem...takže by to teď momentálně dalo na samostatnou rozsáhlejší povídku xD A to je trochu problém...
Netušila jsem totiž, že se dokážu rozepsat zrovna o takovéhle volovině. Ale psalo se mi kupodivu skvěle, i když je to dlouhý jako kráva a všechny to určitě hned odradí a nezaujme..

Jo, štve mě, že neumím psát stručně a přitom tak, aby z toho měli čtenáři úplně stejný zážitek jako z té mojí slohovky, ne-li lepší... Ale to já zase nedokážu. Neumím psát tak poutavě.

Ale víte co...?

Já píšu.


Já KONEČNĚ začala psát!!

To je to, co jsem tu potřebovala sdělit. Je to pro mě fakt velká událost a zlom.

Netuším, jak dlouho mi to vydrží. Ale hlavní je, že píšu! Po těch letech...

A nejenom tohle - o příhodě ze SUPŠ Prašivky! Začala jsem psát dokonce i jinou věc... povídku. Řekla bych o čem, ale pro vás to není postatné. Je to pro mě. Ještě se z daleka necítím na to, abych zrovna něco takového zveřejnila. Je to sice povídka jako každá jiná, nic extra na tom není, ale stejně na to prostě ještě nemám... Je to dlouho, co jsem něco vážně napsala, a proto jsem vůbec neměla možnost se zlepšit. Za ty léta jsem tedy nemohla ani zaznamenat pokrok. A to je ten problém... Nechci se podceňovat. Nějaký talent mám, a kdybych nebyla hloupá a nepřestala psát, rozvyjela bych ho a možná bych teď byla úplně jinde... Jenomže jsem přestala. To byla ta osudová chyba. Jednoduše se teď, v důsledku toho že jsem přestala, na svůj věk vůbec necítím tak "skvělá", jak mi to třeba přišlo před několika lety, kdy jsem, troufnu si říct, nad svými vrstevníky vynikala. A teď si, naopak, přijdu jako opak. Když koukám na některé autory/ky v mém, věku, jak úžasně píšou... stydím se za sebe. Protože to má o tolik stupňů lepší proveň... A tak si říkám, že bych na to taky měla, kdybych s tím nesekla, kdybych si věřila... Proto teď potřebuju ten "pohon". To nadšení pro věc. Něco dělat. Co mi poslední dobu tak chybělo... Motivace, nebo já nevim jak jinak to ještě nazvat. A číst.
Talent a trénink/učení jdou totiž ruku v ruce. Jedno bez druhého to nikdy nemá šanci nikam dotáhnout. Ne že by píle byla sama o sobě k ničemu, ale když máš ještě talent, je to hned o něčem úplně jiném. O tomhle už jsem se přesvědčila... Teď to jenom uchopit!
Jo, jsem asi trochu líná a pasivní, ale věřím, že to můžu změnit, nebo aspoň omezit... A jsem vlastně líná jenom někdy a v něčem. Občas tu akci vítám, někdy až moc, jak se za chvíli budete moct přesvěčit v mé "slohovce" o infiltraci do školy, heh... :D

Jednoduše, až se budu cítit dostatečně "odvážná" na to, abych zveřejnila něco víc, tak to udělám... Ale asi to nebude hned. Musím se znovu dostat do toho "tempa", vážně psát a nekašlat na to. To je jediná možnost jak to zlepšit. A pak na to má taky vliv již zmíněné čtení, ke kterému se taky kopu a docela se to i daří.

Ha.

Těště se na ten gigantní výlev emocí a zážitků xD

ASK anything

2O11~ © Shikiten' site ~ Hun er et Null...